Tehdy mu bylo pouhých 20 let. Prezidentem Spojených států byl Ronald Reagan a svět se právě dozvídal o tragédii v ukrajinském Černobylu. Christopher nasedl do auta, zamířil k východnímu pobřeží, jedl ve fastfoodech, spal v těch nejlacinějších motelech a samotu si užíval čím dál víc.

Poslední sbohem

Po pár týdnech zamířil na sever do státu Maine, odkud pocházel. „Řekl jsem si, že se ještě jednou podívám na náš dům. Asi to bylo něco jako rozloučení se,“ vzpomíná. Při projíždění kolem domu ani nezastavil a pokračoval stále dál na sever do odlehlých lesů. Pak uprostřed divočiny zastavil, vzal si krosnu a stan, klíčky nechal v autě a bez kompasu nebo mapy pokračoval po svých.

Proč by se mladý muž dobrovolně uchýlil do takové izolace? „Pro okolní svět jsem prostě neexistoval. Moji rodiče jsou fajn, ale nikdy jsme to nijak neprožívali. Neměl jsem kamarády a moji kolegové z práce mi byli taky jedno,“ říká. Jeho rodina dokonce nikdy nenahlásila Christopherovo zmizení.

Ohleduplný zloděj

Během prvních týdnů zkusil jednou přespat v opuštěné chatě, ale pocit toho, že dělá něco nelegálního, byl pro něj nesnesitelný, a tak už nikdy v následujících letech nespal jinde, než venku. Nelegální činy mu však musely přestat vadit, když došlo na prázdný žaludek. Neměl s sebou žádnou zbraň k lovu, a co se týče rostlinné stravy, chladná mainská divočina skutečně není štědrá. Začal tedy vykrádat kempy.

Mnoho lidí obdivuje jeho schopnost přežít. Extrémní severské zimy přežil díky tomu, že během nejteplejší části dne spal a během té nejchladnější, tedy v noci, byl aktivní. Pravidelně se myl i holil, aby nebudil podezření, kdyby ho náhodou někdo uviděl. Aby na sebe neupozornil, nikdy nezakládal oheň. Ukradl plynový vařič, na kterém si vařil a rozpouštěl sníh k pití a koupelím.

I jeho krádeže byly neskutečně důvtipné. Když potřeboval novou bombu do plynového vařiče, tu ukradenou nahradil svojí prázdnou, aby oddálil odhalení krádeže. Někdy celé dny pozoroval obyvatele domu nebo chaty, kterou se chystal vykrást, aby pochopil, co kdy dělají a kdy tedy bude krádež nejbezpečnější. Když potřeboval použít loďku, po použití ji zasypal jehličím, aby zahladil stopy. Než napadl sníh, udělal si zásoby, protože stopy ve sněhu by ho mohly prozradit. Z většiny chatek ukradl jedny klíče k nim – ne proto, aby bylo vloupání snadnější, ale protože za sebou chtěl zamykat, aby je někdo nevykradl.

Odhalení

Po 27 spokojených letech samoty v severoamerické divočině byl Christopher roku 2013 dopaden při krádeži jídla v letním kempu. Za stovky drobných krádeží byl odsouzen k sedmi měsícům vazby. Celou dobu vyjadřoval obrovský stud za své činy a po propuštění se dokonce přátelsky scházel se svým soudcem.

Reakce veřejnosti byly vesměs pozitivní, všechny zajímal jeho příběh a motivace. Získal i několik nabídek ke sňatku. Kontaktovalo ho přes 500 reportérů, z nichž se setkal pouze s jedním, protože nesnáší předávání velkých mouder, která od něj všichni jakožto od tajemného poustevníka očekávali. Když se ho tento reportér zeptal na jeho největší zjištění během let samoty v hlubokých lesích, Christopher po chvíli přemýšlení odpověděl: „Dostatečně spěte.“

Jejich rozhovory sloužily jako základ pro knihu The Stranger In The Woods.